Než přijely Cats do Prahy


Po muzikálech Jesus Christ Superstar, Evita a Tell Me On A Sunday (Líp se loučí v neděli) se staly Kočky (Cats) čtvrtým dílem Andrewa Lloyda Webbera, kterého jsme se dočkali i u nás. Nejdéle uváděný muzikál v historii londýnského West Endu i newyorské Broadwaye shlédlo ve světě přes pětašedesát miliónů diváků. Po třiadvaceti letech od londýnské premiéry se Kočky "domňoukaly" do pražského divadla Milénium. Na české verzi Koček v režii Juraje Deáka (uměleckého šéfa pražského Divadla Na Fidlovačce) se podílí plejáda těch, kteří se zasloužili o tuzemský úspěch jiného muzikálu z autorské dílny nejúspěšnějšího světového muzikálového skladatele - Andrewa Lloyd Webbera, Jesus Christ Superstar (ten se v letech 1994 - 1998 hrál na pražském Výstavišti 1.288 krát!). Namátkou můžeme jmenovat producenty Stanislava Aubrechta a Jozefa Celdera, dirigenta Otu Balage nebo libretistu Michaela Prostějovského.

Lloyd Webber a kočky

Nejúspěšnější muzikálový skladatel všech dob Andrew Lloyd Webber se nikdy netajil láskou ke kočkám. "Doma jsme je měli vždycky a jednu z nich jsem měl obzvlášť rád. Starou siamskou kočku, která byla zatížená na Čajkovského. Po poslechu některého z jeho děl byla vždy sentimentálně naložená". Andrewova matka Jean si svého staršího syna často brávala na kolena a četla mu nádherné veršované pohádky o kočkách od anglického básníka Thomase Stearnse Eliota. Po letech mu jeho Praktická kniha o šikovných kočkách, jak se Eliotovo dílko jmenuje, přišla znovu do ruky na londýnském letišti Heathrow, kde mu zkrátila čekání na zpožděný spoj. Všechna ta nádherná slova, představy a obrazy se náhle vrátily v plné síle. V ten moment si uvědomil, že by právě tohle dílo mohlo být klíčovým materiálem pro nový písňový cyklus. "Ty básně mají mimořádný rytmus, jsou naprosto přirozené. Některé verše vám samy od sebe zní v uších, jiné si sami od sebe zpíváte."

Za vším hledej ženu!

"Chtěl jsem zkusit komponovat na již existující text. Mnohem víc než na nový, vytvářený na zakázku," uvedl Lloyd Webber. "Při spolupráci s textaři jsem se přikláněl k tomu, abychom si nejdříve stanovili dramatickou linku díla. Teprve pak se na hotovou hudbu psaly texty. Byl jsem zvědavý, zda budu schopen pracovat naprosto opačným způsobem." Zpočátku to skutečně vypadalo, že Kočky budou spíš písňovým cyklem než muzikálem. "Vyzkoušeli jsme je na letním festivalu v mém domě nedaleko Newbury v roce 1980. Přišla se podívat i vdova po T. S. Eliotovi Valerie a z jejího popudu se z Koček stal muzikál," vyznal se král světového muzikálu. Valerie mu ukázala hodně manželových dopisů, nepublikovaných básní, nedokončených fragmentů i seznam kočičích jmen. V jednom z dopisů Eliot uvažoval o tom, že svou Praktickou knihu o šikovných kočkách možná zakončí básní o tanci. Tanec! Lloyd Webber se podíval na Valerii a řekl: "V tom, co jste mi právě poskytla, je rozdíl mezi písňovým cyklem, který mohou děti uvádět ve škole, a muzikálem. Pusťme se do něho!"

I král může dostat košem

Věděl, že potřebuje někoho, kdo mu pomůže dát dílu dramatickou strukturu. Doufal, že tím někým by mohl být americký divadelní režisér Harold Prince, který odvedl úžasný kus práce už na muzikálu Evita. "Během našeho setkání loni v Berlíně se mi Hal Prince přiznal, že od první chvíle cítil, že vznikající dílo, do něhož byl Lloyd Webber naprosto zblázněný, pro něho nebylo tím pravým ořechovým. Prince je totiž intelektuál a jeho dech beroucí jevištní představy jsou odjakživa přímo svázány s podstatou daného divadelního kusu. Kočky pro něho byly příliš nereálné," sděluje textař a muzikálový libretista Michael Prostějovský, který Lloyd Webberovo a Eliotovo dílo přebásnil do češtiny. Když Prince od projektu odstoupil, Lloyd Webber se obrátil na Trevora Nunna. Ten se po studiích v Cambridge připojil ke Královské shakespearovské společnosti (RSC) a v osmadvaceti letech se stal jejím nejmladším uměleckým ředitelem v historii. Měl báječnou pověst ve světě klasického divadla, ale jen malou zkušenost z působení v oblasti komerce. Kočky se měly stát jeho prvním a zároveň zdaleka ne posledním průnikem do světa muzikálu.

Další podobný blázen

Režiséra už tedy měl, ale pořád mu scházel producent. Rozhodl se vyzkoušet a následovat svůj idol - amerického muzikálového skladatele Richarda Rodgerse. Chtěl se stát producentem svého vlastního díla. Měl sice svou společnost Really Useful Company, ale dobře věděl, že potřebuje profesionála, který umí tahat za tolik potřebné a správné nitky. Našel ho v mladíkovi jménem Cameron Mackintosh, který byl ve svých čtyřiatřiceti letech nejžádanějším nováčkem v oboru. Kariéru producenta začal s nízkorozpočtovými provinčními turné, v roce 1969 se přesunul do londýnské divadelní čtvrti West End a tam se taky naplno prosadil. Lloyd Webber i Mackintosh milovali muzikály. Stačilo jim, aby si spolu sedli a celou noc si mohli vyměňovat příběhy plné tajemných a jen jim srozumitelných narážek. Co je také spojovalo, byla touha proměnit svět muzikálového divadla. Jimi produkované Kočky se posléze staly prototypem budoucích produkcí, které překonaly starý typ muzikálu. "Nelze říct, že Kočky jsou muzikálem v tradičním slova smyslu," hlásá dodnes Lloyd Webber. "Nemají dějovou linii příběhu, jsou čistě divadelní záležitostí".

Skutečně "živé" kočky

Lloyd Webber, Mackintosh a Nunn chtěli vytvořit oslňující a přesvědčivý kočičí svět. Pro svůj plán získali Johna Napiera, výtvarníka, který úzce spolupracoval s Nunnem na úspěšných představeních Královské shakespearovské společnosti, a choreografku Gillian Lynne. Chtěli, aby se publikum od chvíle, kdy zazní hudba, zbavilo nedůvěry a stoprocentně přijalo jejich kočky jako skutečně "živé" kočky. Nechtěli proto angažovat herce, ale zpěváky, kteří umí tancovat, a tanečníky, kteří umí zpívat. Procestovali Anglii křížem krážem, během konkursů viděli na tisíc zájemců, kteří se chtěli převtělit do jedné z nejmenších kočkovitých šelem. "Děcka, představte si, že jsou tři ráno a vy jste sami na opuštěném místě, jakým je třeba Stonehenge. Na místě, kde se shromažďují kočky," naváděla při veřejných konkursech choreografka Gillian Lynne. "Chci, aby se každý z vás stal typickou kočkou, která je nejen elegantní, ale i tajemná. Protahujte se, schulte se do klubíčka…"

Tajemný prostor v prokletém divadle

Divadlo Nový Londýn na ulici Drury Lane nepatřilo ke starým a velkolepým londýnským scénám. Pověrčivá showbusinessová branže ho ani nepovažovala za šťastný prostor, protože se v něm nic od jeho otevření v roce 1973 neudrželo na repertoáru zvlášť dlouho. Proto sloužilo jako konferenční centrum. John Napier přeměnil jeviště a část hlediště v impozantní smetiště v nadživotní velikosti, které bylo ze tří stran obklopeno publikem. Kočičí oči mžouraly z temnoty každého koutu divadla. Tento motiv se úžasně prosadil i díky plakátové reklamní kampani zvoucí na nové představení. A pak se, nejprve jedna po druhé, začaly objevovat kočky, aby se vzápětí před diváky objevila v celé své kráse opravdová kočičí říše. Slézaly ze stěn, plazily se po podlaze, vylézaly a vyskakovaly z popelnic, pobíhaly nahoru a dolů mezi uličkami v hledišti a dokonce i mezi polekaným obecenstvem. Ani nevadilo, že děj nemá žádnou pevnou konstrukci. To, co se tu odehrávalo, bylo ryzí taneční divadlo. Spíše zážitek než skutečný muzikál. Při premiéře 11. května roku 1981 obecenstvo oněmělo. Zamilovalo si tajemně působící smetí vysypané na scénu a vytvořené Johnem Napierem tak, aby všechny předměty na jevišti byly přizpůsobeny svými rozměry velikostem koček. Kulisy byly postaveny a domalovány v měřítku 1:3,5. Vše odpovídalo kočičí perspektivě, vše bylo z lidského pohledu předimenzované. Na jevišti plném popelnic, pneumatik, kol, starých sofa a hromad dřeva zbyl i prostor pro opuštěné auto a další věci každodenní potřeby. A co chytře vymyšlená choreografie kombinující pohyby koček s charakteristikou lidí? Postavy vířící po jevišti v blyštivých, na těle upnutých trikotech ve strhující taneční souhře? Nebo popěvky Andrewa Lloyda Webbera, mezi nimiž čněl do nebes budoucí světový evergreen jménem Memory? Na popremiérové party v pivovaru na Chiswell Street jeho autor řekl: "Jsem přešťastný za náš soubor. Dokázali, že máme v Londýně zpěváky-tanečníky na úrovni srovnatelné s kýmkoli v New Yorku." Kritici si nový muzikál zamilovali, oslavovali Kočky jako moderní multimediální divadelní mistrovský kousek. "Jednoduše a jasně řečeno: Kočky zamňoukaly perfektně!" vytruboval do světa londýnský The Daily Telegraph.

Hurá na Broadway!

Jediné, co Lloyd Webberovi scházelo k naprosté spokojenosti, byl úspěch na newyorské Broadwayi. Utratil kus svého jmění, aby do broadwayského divadla Winter Garden přenesl oslnivou divadelní show se vším, co k ní od začátku neodmyslitelně patřilo. Stavbaři se museli prokopat až k základům divadla, do hloubky šesti metrů k žulovému podloží New Yorku, aby mohli instalovat těžká hydraulická zařízení. Museli vytvořit otvory ve stropě a střeše divadla, aby se mohlo uskutečnit závěrečné zmizení od začátku opovrhované a prašivé kočky Grizabelly a divák měl reálný pocit, že viděl její odchod do skutečného nebe - na opravdovou newyorskou noční oblohu. Andrew Lloyd Webber se svými spolupracovníky dal newyorskému publiku přesně to, co žádalo. Za jeho peníze víc muziky. Objednávky lístků ve výši šesti miliónů dolarů zaručovaly úspěch představení už dopředu. Ale newyorští kritici záviděli. Ač potlesk při premiéře 7. října 1982 zazněl ještě předtím, než skončila předehra, a během představení ještě mnohokrát, následné kritiky byly smíšené. Zatímco New York Times označily Kočky za jedinečné divadelní kouzlo, US Today představení zavrhly s tím, že je určeno jen pro menšiny. "Recenze jsou přesně takové, jaké jsme očekávali," řekl Lloyd Webber při následném večírku pro dvanáctset hostů v hotelu Waldorf Astoria. "Broadway prostě nemá ráda, když se na ni přihrnou Britové s muzikálem, protože si myslí, že jen ona má patent na rozum. Byli jsme na tyto reakce připraveni, ale jim navzdory tu naše představení bude žít dlouhá léta," tvrdil přesvědčivě. Určitě tenkrát netušil, že svým muzikálem začal psát novodobou historii žánru a že se díky němu na světové scény dostal první muzikál superlativů. V londýnském West Endu měly Kočky celkem 8.950 představení a na newyorské Broadwayi 7.485. Muzikál získal nejprestižnější světové ceny - dvakrát Grammy a sedm cen Tony, což jsou ceny znamenající ve světě hudby a divadla totéž co ve filmu Oscar. "Všude, kam jsem přišel, jsem slyšel hihňající se cyniky, kteří si mysleli, že jsem ztratil zdravý rozum, když jsem se rozhodl udělat muzikál z básniček o kočkách", přiznal po letech Andrew Lloyd Webber. "Ale ukázal jsem jim, že jestli jsem něco neztratil, tak je to právě ten zdravý rozum! "

Jan Adam